Ve světě plynových lamp

Dnešní vystavující by měla být zde v hotelu Villa jako doma. I když vlastně nevím, zda její postava z Ordinace v Růžové zahradě někdy do tohoto domu vstupovala, protože televizi, někdy možná k vlastní škodě, nesledujeme.

Iva Hüttnerová ráda připomíná, že se výtvarné tvorbě věnuje padesát let. Začala malovat ve svém prvním angažmá v Karlových Varech, když čekala syna Matouše. Později ho, myslím, čekávala také, ale z jiného důvodu. V roce 1974 měla ve Varech svou první výstavu. O rok později už vystavovala v Praze v Salonu mladých výtvarníků.

K výtvarné tvorbě ji přivedl již během studia Jan Kanyza. Byli to ale surrealisté, kdo ji ovlivnil v začátcích, Svůj osobitý styl získala až vlastně díky divadlu, když namalovala obrázky pro inscenování kramářské písně.

Sama k tomu říká: Já si pomocí těch obrázků hledám vnitřní klid, vlastně maluji touhu po klidu, ve kterém bych chtěla žít, ale nedaří se mi to a jako většina současných žen nevím, kam dřív skočit. Ale když si sednu, maluji si hezké klidné chvíle, minulý čas, který byl vlídnější.

A opravdu. Jen se rozhlédněte. Je to doba pana rady Vacátka a otce Browna. Však také když se dívám na vystavené litografie, tak se mi maně vybaví text Jiřího Suchého:

Pan Chesterton, ten rozsvítil

mou hlavu jako lampu na plyn

a v tom světle jsem pochytil,

že je tu taky Charlie Chaplin.

I když humor obsažený v tématech grafik a obrazů Ivy Hüttnerové je, uznávám, méně třeskutý, než ten z němých grotesek.

Ty plynové lampy tu ale jsou. I s lampářkou, která je rozsvěcí. A hned vidíme kráčet Malou Stranou Jana Zrzavého, který byl, ač nějakým malířským vzděláním prošel, v podstatě samouk, stejně jako dnešní autorka. Plynové lampy svítí i v hostincích a kavárnách a všude panuje pohoda, ticho a klid. Jen hudba k tanci a harmonikář na rohu jsou slyšet. A možná drkotající zuby pražských otužilců.

Iva Hüttnerová sice nemá maturitu, ale má DAMU a jistě i školu života. Stačí si poslechnout některé její příběhy. Nemá však, jak už jsem se zmínil, ani AVU nebo UMPRUM. Tudíž je podle určité definice naivní malířkou. Díky tomuto zařazení se s její tvorbou můžeme setkat v publikaci Naivní malířství z roku 1986 a hlavně v Muzeu naivního umění v Paříži. Visí ale i v Louvre. I když zatím jen v tom vinařském na Znojemsku.

Její díla visí ovšem i u řady milovníků jejího umění, kterým je jedno, zda je to naivní nebo není.

Těch milovníků ostatně není, díky více než dvěma stovkám výstav u nás i v zahraničí, zrovna málo.

Iva Hüttnerová píše rovněž knihy. Pro výtvarníka ideální. Domácí štěstí aneb jak si správně v životě vésti nebo Jak upír Uršulín o zuby a ke štěstí přišel. To jsou tituly některých jejích knih. Co si napíše ilustruje. Možná někdy, co namaluje popíše. Kdo ví.

Osobnost dnešní autorky by nebyla úplná bez zmínky o jejím herectví, kterého jsem se dotkl už v úvodu. Hrála například ve filmu Co je vám, doktore? či divadelním představení Hrabalových Postřižin, kde ztvárnila nezapomenutelně strýce Pepina. Oboje jsem samosebou viděl, ale časem trochu v paměti zasunul. Takže já ji mám spojenou především s malováním. Ona sama malování a hraní střídá, jak to zrovna život přinese. A teď zrovna přináší více hraní.

V souvislosti s Bohumilem Hrabalem musím připomenout dva jeho citáty, které se hodí k vystaveným litografiím:

U prvního si autorstvím nejsem úplně jist: Naivní malíři jsou dospělé děti, které najednou vzaly tužku nebo štětec a tím prvním pohybem ruky na čistou plochu zjistily, že obrazy jsou nejen jejich dětským hřištěm, ale i obranou proti nudě, hojivou krásou, prostou jak léčivé byliny.

Druhý je určitě Hrabalův a mohl by být i mottem celé tvorby Ivy Hüttnerové: Tenhle život je krásnej, k zešílení krásnej! Ne, že by byl, ale já ho tak vidím.

A tak vám přeji, ať ho tak, i díky tvorbě Ivy Hüttnerové, vidíte i vy.

P. S. Někdo možná postrádá v textu zmínku o tom, jak se Iva Hüttnerová dostala k litografii. Domluvili jsme se, že se jí na to zeptám při vernisáži.

    Bohuslav Šír