Svět je trochu "tak trochu" groteska

Xénia Hoffmeisterová

        Kdykoliv přijdu poprvé do ateliéru umělce, jehož umělecký projev dávno znám, tetelím se blahem. Přede mnou se otevře prostor, v němž vznikají díla, která jsem dosud mohl sledovat jen na výstavách a v galeriích. Podobně tomu bylo v případě umělkyně, již jsem znal z výstav i z galerie Hollar a chci o ní vyprávět příběh vyčtený z jejích grafických listů. Xénia Hoffmeisterová je tou zajímavou autorkou dnes vystavených grafických listů realizovaných technikou barevné litografie a leptem. Často říkám: „zlomek díla“, „nepatrná část tvorby“ a budu se znovu opakovat. Znám jen málo umělců, kteří mají tak široký umělecký záběr a jsou tak pracovití jako tato usměvavá žena s bujnou hřívou vlasů, které jí závidím.

         Ale vejděme konečně do galerie Millennium, počkáme na umělkyni a pomalu stoupáme po schodech stále vzhůru, míjíme zajímavé sochy, různorodé objekty, veliká plátna, na něž autorka převedla akrylovými barvami příběhy rodící se v její fantazii či záznamy groteskních i reálných situací jež dovede mistrně namalovat s patřičnou dávkou ironie. Jdeme dál, stále stoupáme až skoro pod střechu, kde se nachází pracovní prostor, v němž najdeme grafické listy, připravené na dnešní výstavu. Žasnu, obdivuji, nenacházím slova. Nemohu se nasytit pestrostí obklopujících mě předmětů jež musím vstřebat do paměti abych mohl pochopit záměry umělkyně, která vytrvale nedovoluje hlavě a mozku zahálet. Neuvěřitelná pestrost, nevšední nápady, to vše musí pozorovatel objevit, aby se přiblížil k zjištění, že před ním stojí umělkyně jejíž tragikomický humor pravdivě zachycuje devastujícího tvora, jenž si říká člověk, pán tvorstva, vládce Vesmíru a zatím je pachatelem všeho zla a lidské bídy. Autorka si je vědoma že zrcadlo, které nastavila člověku nesmí líbivě zkreslovat realitu, nesmí ani příliš urážet – proto ten humorný, všudypřítomný podtext, ale musí být zároveň pravdivou ukázkou toho, kam až naše chamtivé a nesmyslné ničení Země může v budoucnu dospět.

         Pokud pochopíme tuto skutečnost, pak jsme na dobré cestě rozumět i grafickým listům jež nám umělkyně předkládá k vidění. Při výběru musíme respektovat velikost prostoru v němž budou grafiky vystaveny, a tak trpím, trpím že nebudou z důvodu velikosti vystaveny listy, které by vystaveny měly být, ale nezoufejme, autorka přináší stále nové grafiky plné nevšedních příběhů, a tak snad ta dnešní výstava potěší zvídané návštěvníky a napoví, opakuji alespoň napoví, kdo je Xénia Hoffmeisterová, narozená 13. července 1958 v Trenčíně, absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy v Bratislavě. Po příjezdu do Prahy absolvovala divadelní fakultu Akademie múzických umění v ateliéru profesora Oldřicha Smutného. Její studium scénografického a kostýmního výtvarnictví nám možná trochu prozradí proč je umělkyně tak všestranná a dovede nacházet inspiraci ve věcech všedních, obyčejných: nůžky, kanystr, lopata, dámská polobotka; dovede se vypořádat s prostorem, kompozicí i barevným laděním jednotlivých artefaktů které potřebuje zdůraznit, na něž chce upozornit a jež mají patřičný význam v rozehraném ději napínavého příběhu.

         Příběh je podstatný, důležitý a přesvědčivý, byť některé postavy či předměty a bytosti zrozené ve fantazii Xénie Hoffmeisterové nás překvapí, snad i šokují svou tvarovou rozmanitostí a strašidelným až obludným vzhledem. Strach mít nemusíme, ale naše fantazie se musí přizpůsobit myšlenkovému uvažování autorky, abychom pochopili její zašifrovaná varovná a apokalyptická sdělení. Jednotlivé názvy grafických listů zpracovaných technikou leptu či barevné litografie mnoho napoví a pak už jen stačí otevřít oči, popustit uzdu bujným představám, nechat na sebe působit ono zvláštní kouzlo jemuž říkáme fantazie a jsme v jiném světě, v němž má vládu sen, kde groteska se snoubí s fraškou, neskutečno s realitou. Stáváme se Alenkou v říši divů, kde nemožné je možné a nestačíme žasnout: tuhle rostou „Houby po dešti“; jak jsou obrovské, takové u nás v lese nerostou! Nebo jsou snad ozářené radioaktivním spadem, kdo ví? „Nové druhy“ nás už nepoděsí, zvykáme si, ještě nedávno nás „náhubky“ chránily před coronavirem, který kde se vzal už tu byl a tamhle mladý pes hasí žízeň z nějak podezřelé lesklé louže; že by skleněné zrcadlo? Ještě přilepím, alespoň pomyslně, ocásek ptáčkovi, aby mohl odletět, jak si Xénie přeje a další pátrání už závisí jen na vás, aby vaše šedé buňky mozkové nezlenivěly. Znalec umění J. Kříž o autorce napsal, že tvoří fantazijní expresionismus, ale já se domnívám, že Xénie je nezařaditelná, svérázná, o čemž svědčí celé její rozsáhlé dílo a nezničitelná vitalita!

Karel Žižkovský