Koncert barev a černá linka

Boris Jirků   

Výstava proběhla ve dnech   

11. listopadu 2010 - 10. ledna 2011

Vzpomínka na vernisáž:

 Úvodní slovo k vernisáži:

RNDr. Karel Žižkovský

Koncertní variace pro barvy a nejen černou linku

         V ateliéru u Borise Jirků, akademického malíře a grafika, mám vždycky mindrák. V koutě za dveřmi si vybudoval takový náramně šikovný šupletkosten, no on to vlastně není šupletkosten, ale skříň se šuplíky od země až do stropu, a v těch ukládá všechny grafiky, kromě těch nejrozměrnějších. Z toho nemám ještě ten mindrák, ale když začneme prohlížet uložené listy odspodu, tak až do metru padesáti do šuplat vidím,   výš už jsem ztracen. Boris otvírá, vytahuje grafiky a já vím, že jsou tam i jiné, ale na ty nevidím, zatímco on si musí židličku přinést až na nejvyšší šuplíky. A já jen bezmocně přešlapuji a mám mindrák při každém výběru. Spoléhám na to, že na výstavu v hotelu Villa vybere to nejzajímavější!

         Ale jsou vůbec nějaké méně hodnotné, nezajímavé práce, které zhotovil? Asi mu fandím, ale jsem přesvědčen, že nejsou. To mě uklidňuje a se zalíbením si prohlížím každý nově podaný list. Fakt, on ty slečny umí nakreslit snad jedním tahem, má to v paži, jak se říká. Možná, že se mu ty dívčí postavy zabydlely někde v moskovně, a tak už stačí zalistovat jen v závitech šedé kůry a na papíře se objeví černá linka, přesná či deformovaná, to jak si umělec přeje. Dívčí vnady jsou naprosto žádoucí, ba i ty přidané drobnosti jsou dokonale vyvedené: tu brouček, jinde motýl, květina; ožívají a pozorovatel má chuť vztáhnout ruku a chytit žluťáska či modráska do dlaně (o vnadách nemluvě).

         Ty veliké listy zakládá Boris do rozměrných desek a opět si divák má z čeho vybírat. Tentokrát jsou slečny skoro v nadživotní velikosti a motýlci i jiná havěť už připomínají exoty z dalekých tropických pralesů. Linka je patřičně výrazná, a opět prozrazuje Borisův talent pro kresbu. Ne nadarmo je profesorem kreslení, oblíbeným profesorem, který svým početným studentům vtlouká do hlavy, že kresba je základ (i já vám to při každé výstavě opakuji) a na modernu vždy času dost. Boris Jirků kresbu nejen na vysokých školách přednáší a učí posluchače, ale sám je důkazem toho, že kresbu ovládá a v patřičné chvíli ji umí uplatnit při realizaci grafických listů. Pokud jste odborně vzděláni, tak jistě víte, že používá převážně grafickou techniku sítotisku (serigrafie), která mu plně umožňuje realizovat jeho nápady i barevné kreace. Vznikají tak nízkonákladové varianty, barevně odlišné, u nichž je základem čistá barevná plocha v kontrastu s virtuózní čistou linkou zachycující ženu v klidu i v pohybu, ženu s výraznými a snad i vyzývavými tvary. Záleží na fantazii a obrazotvornosti diváka. Svou jednoduchou kresební linkou zcela svéráznou a osobitou se přiřadil k takovým géniům kresby, jakými byl Ota Janeček, Karel Svolinský, Emil Kotrba nebo Emanuel Frinta.

         Zcela jiného charakteru jsou Borisovy obrazy. Od samých začátků uplatňuje výrazné až vyzývavé barevné tóny. Barvy září, svítí, provokují, těší a hladí, vtahují nás do akčního děje, pokud jsou náměty figurativní nebo tak přesvědčivě navozují atmosféru jižních krajin, že máme chuť sbalit kufry a vydat se na cestu za sluncem, modrou vodou a blankytným nebem, zatoužíme po úzkých uličkách, romantice i skleničce rudého vína, zelené olivě a pečené rybě. Tak sugestivní je atmosféra obrazů, které nabízí divákovi k vidění a zatím venku prší za krk a ruce hledají místo v kapsách, aby se ohřály.

         Sledovat vývoj obrazů je náročné i pro znalce, a jediným dokladem jsou tedy monografie, ve kterých je zachycena převážná část tvorby Borise Jirků, tak jak postupně vznikala, vyvíjela se v proměnách názorů jejich tvůrce i v proměně času. Obraz tedy rozehrává koncert barev, umožňuje nutnou deformaci, zjednodušení tvarů, je záznamem duševního zrání autora, je odrazem jeho nálad, je dokladem o studijních cestách i pracovních sympóziích, je prostorem pro experiment i hledání vlastní nenapodobitelné tváře.

. . .

         Dnešní výstava je jen kratičkým nahlédnutím do Borisova ateliéru a upozorňuje nás na dílo tvůrce, který je všestranně nadaný a svou tvorbou se bezesporu zapsal do umělecké historie současnosti, ilustrací počínaje a sochou konče.

         Do horních šuplíků jsem neviděl, ale pevně věřím, že vystavené práce jsou dostatečným dokladem o nadání umělce, jehož vývoj není zdaleka u konce. Jeho vitalita a potřeba pracovat, umělecky pracovat, je nakažlivá a nedospěla ještě ke kulminačnímu bodu. Přeji umělci za sebe a za všechny přítomné diváky hodně energie a radosti z práce, aby měli všichni výtvarní lenoši a závistivci vztek. Dobře jim tak!